Nejistota za sklem. Jistota i nejistota ztrácí význam. Stejně jako slova. Mít i chtít, přítomnost i minulost zároveň. Samota i společnost, zároveň. Už nevím, kde jsem doma. Mám nějaký domov? Krom toho svého bytu, jehož existence je ve své podstatě ohrožena? Pořád je za oknem zima, poslouchám Massive Attack a připravuji se na nový život. Nebo si to alespoň myslím. Nešel jsem do Studia, ranní telefon vždy zavání průserem. Zima, bolest hlavy, tápání, veselá deprese, nestěžuju si, jen jsem dnes nepoužitelný. Budou se zlobit? Záleží na tom? Přeci jen už poslední měsíc. Prý teď makám lépe než kdykoliv předtím, co se ale změnilo? Už se tolik nesnažím, v tom je ten vtip. Dělám to tak, že v 18:00 končí má pracovní doba. Dělám to tak, že mi na tom záleží jen v pracovní době. Dělám to prostě jinak. To znamená, že celou tu dobu jsem to dělal blbě, dýchal jsem za tu firmu, blbě, chybně. Ale ne, že bych tam neodvedl kus práce, tak to není. Byl jsem první a nejlepší zaměstnanec, v inventáři zapsán pod číslem jedna, tak to je.

S novým cyklem přichází nová žena. Tentokrát vážně a mám zas ten stav s někým být, doopravdy být, myslím tím něco jako vztah, něco co jsem dva roky neměl. Píchání blondýnek, jejíž jméno si už ráno nepamatuji bylo asi fajn, ale co z toho všeho mám? L. tu už nějakou dobu je a opravdu mě baví. Je svá, stejně egoistická mrcha jako já, přesto je jiná, naprosto jiná než já. Naše společné chvíle jsou sladké, ale hořké. Hořké v tom, jak jeden druhému dokazujeme, kdo je ten vepředu, kdo určuje směr, přesto jsme sami sobě podvoleni. Nevím jak to definovat, existuje na to nějaký termín? Nevím, ale líbí se mi to, libí se to nám…

Nechci dnes veselé deprese – přesto mě baví, jako nás nebaví klišé a přesto je chceme slyšet (myšlenky ironie), vidět a cítit je. Tupé prázdné monology na tomto blogu také nejsou žádný hit, přesto je píši a lidé je čtou. A někdy mě až mrazí, kolik Vás to tu sleduje, určitou částí prožíváte to vše se mnou. Nebo je to tak, že si v tom hledáte to svý, jste rádi, že v tom všem nejste samy? My máme tu sílu přiznat si, že to jde vše doprdele.

My máme tu moc, ovlivnit vše okolo sebe – líně se tak valím a mám to vážně dnes u prdele.

Úplné zobrazení článku > >

Koukej na svůj život jako na film, koukej na svůj život jako na film, koukej na svůj život jako na film... A celkem mě to uklidňuje a bude z toho kniha, z málo filmu vznikla kniha. Nebude to taková nuda, doufám…

Když chcete opravdu rozesmát Boha, povězte mu něco o Vašich plánech. To ho rozesměje. Jenže já jsem byl už připraven, už jsem se poučil. Kriplovy jednomu, dal jsem mu náhubek. Já vím, kdysi semnou obědval, ale poslední dobou mě sere ten jeho smích.

Takže hořká káva v poměru 1:1 a pohovor v MF DNES. Ironie dne: jako každé odpoledne, sedíme v restauraci Charlestone - pauza Studia F13 na oběd. Do ruky se mi dostane Karlovarský DENÍK, hledám článek od Havelky, protože jsem hromadu jeho glos, co mají online, komentoval na FB. Jenže nemohu nic najít a tak říkám „Sakra, vždy když hledám Havelkovo článek, tak ho nemohu najít, co tam dělá v té redakci? Tam jenom vaří kávu ne?“ Přijdu na zmíněný pohovor: „Tady si pročtěte tento článek a pak nám, něco o něm povězte.“ Byl to právě ten deník a právě článek od Havelky, měl jsem nutkání se smát, ovládl jsem se. Jenže jsem ze sebe moc nevypotil. Ano, i já si někdy nejsem úplně jist tím co mám říct, divný pocit. Ten titulek mi ale neseděl, byl přepálenej a matoucí a proč zrovna tohle na titulní straně? To že jsou na Karlovarsku silnice na dvě věci ví každý a to že na to nejsou prachy… Na co dneska jsou prachy?! Egh. Jinak ten článek ve své postatě dle mě, byl v pořádku, uváděl zdroje informací… Měl jsem se víc rozpovídat… Výsledek téhle akce se dozvím za čas, ale nějaká spolupráce tam jistě bude, podle toho co mi u konce řekli.

Moje mnohaleté psaní v jinotajích se mi v novinařině moc nehodí. Jenže ten pocit psát, ta touha, potřeba. Jedině tak dokáži přemýšlet naplno, ne těkavě, ne napůl, ale naplno. Existuje jedna osoba, která tomu věří, napsala, že mám tvořit své dílo a na všechno ostatní okolo zapomenout. Kdo mi jen tohle řekl naposled? Ta už je mrtvá a její pseudonym se mi poslední dobou píše těžko. Když hořela její fotka, cítil jsem jazyky ohně. Ale šlo to, protože to muselo. Usmívala se…

Noc, kdy se ze svíčky stal hořící kalíšek, co nešel uhasit. Ano asi to bylo znamení, ta noc byla žhavá. Nebudu lhát, že jsem to neplánoval. Chtěl jsem si její vůni zabalit do cigarety, nebo si jí vyfotit. To vám vydrží na vždy, dokud nemáte ten pocit, spálit to. Nechtěl jsem a ani nechci, aby tohle bylo o jedné noci, takže jsem nefotil, nebalil, doprovodil, políbil a šel prázdnou noční ulicí, úplně druhou stranou, kde to foukalo. Zima taková že Vás bolí uši, přesto je Vaše tělo tak vařící… Poslouchej Scissorhands a jdi, jen se projdi, usmíváš se, ty jsi zas šťastný???...

Koukej na svůj život jako na film, koukej na svůj život jako na film, koukej na svůj život jako na film.

Úplné zobrazení článku > >

Úplné zobrazení článku > >

A to i s prvky porna dámy a pánové. Začalo to v sobotu po ránu, fakt jsem nechtěl být sám doma, něco jsem hrotil, ale nebyla odezva. Tak jsem dostal ten nejblbější nápad týdne. Jet do Bochova. Takže jsem vyrazil, a když už jsem jel tak se mi ozvala P. že se mám zastavit, napsala co vaří k jídlu a že je tam K. a další dvě kočky. Jenže já už jel, to jsem zdupal, nebo ona? Má strašnou odezvu, jenže čekat na ní povětšinou vážně stojí za to. Příště jí tedy dám hodinu a půl! Takže jsem tam hnil a snažil jsem se přes Facebook zlákat nějakou holku ven, jenže to byl porod, něco jako když souloží psi, když je po všem tak se v sobě zaseknou a ne a ne aby to šlo ven. Takže jsem popíjel s matkou a něco jsem dopisoval. Za každou slokou jednoho paňáčka vodky. Když matka vzala kramle, začal jsem opravdu pořádně chlastat, abych měl dost sil vylézt sám do ulic toho widlákova. Jdu do pajzlu známého pod jménem „Macháček“. U druhého vstupu jsem narazil na nějakého podnapilého rockera v mém věku, čuměl jako bych mu zrovna prstem opíchal jeho starou. Nicméně mě vřele pustil dovnitř, skoro jsem slyšel ty slova „Chovej se tu jako doma, jsi hlavní hrdina kámo“ a tak jsem šel a hodil jsem tím podivným hárem co teď mám. U kulečníku stála nějaká holka, která s úsměvem pozdravila jakoby jsme se znaly roky. Jen jsem jí to odkýval a hrnůl jsem se do další místnosti kde byl bar. Najednou, najednou nic, jakoby se zastavil svět, vše utichlo a slyšet byly jen mé kroky. Začal jsem se rozhlížet, ale nezastavoval jsem se. Naprosto celé osazenstvo té hospody koukalo na mě. U baru jsem na toho fousatého týpka (kterého si náhodou pamatuji pač to byl nejlepší kamarád mého mrtvého otce) kývl a poručil jsem si Whisku. On se na mě blbě podíval a řekl, že nemá. Z jeho výrazu mi bylo jasné, že si mě nepamatuje, tak jsem mu řekl kdo jsem a z fleku jsem se otočil a šel pryč. U těch předposledních dvěří zas ten rocker, dal mi přednost asi abych už rychle vypadnul, nebo já nevím, nebo asi proto abych se za těmi dalšímy dveřmi rozskela, což se taky stalo. Kdo jsem kurva dal tolik ledu? Posrana Whisky, posranej Bochov. V další hospodě byla parta vyholených hlav, mrkl jsem na ně a šel raději na benzínku, jo to je béčkovej film tohle, říkal jsem si, akční hrdina už vím jaký ten pocit je…

Tento post bych rád věnoval T. Z., která si stěžovala že mé články jsou zde dost depresivní...

Úplné zobrazení článku > >

A to není nic za co bych se styděl a ani nic co mě trápí. Jen mi to opět došlo hned po tom maturitním plese, kdy jsem se probudil vedle holky, jejíž jméno jsem zas nevěděl. Nějak se to vše zvrtlo, možná jsem malinkou chvíli měl pocit, že vše jde tím správným směrem, jenže omyl, ten pocit mám až teď. Až teď, když naprosto nevím co bude za dva měsíce. Až teď, když vím, že ve firmě, kde pracuji za dva měsíce ve své postatě pracovat již nebudu. Bylo mi oznámeno, že nadále nemůžeme z mnoha důvodů udržovat pracovní vztah ve stylu zaměstnanec a zaměstnavatel…

A pak přišla řada hodně divných nocí. Nocí které jsem ani náhodou neměl pod kontrolou. A asi jen náhodou jsem si něco pamatoval a hned to zapsal, dřív než bych to zas zapomněl, smazal. A zase se uzavírám do sebe, i když hodně pořád píšu. Ale mnohem víc se začínám zamýšlet nad tím, že ne vždycky nutně musím říkat moje jisté pochody v hlavě na veřejnosti. Mám ale takovou potřebu a Twitter mě takto uspokojuje. Vypnul jsem přelívání statusu z Twitteru na Facebook a cítím se o mnoho svobodnější, náhle mě sleduje o 352 míň očí. A pak ta debata ve Slash baru s holkou co je silně proti Facebooku ale Twittuje, začínám jí mnohem víc v tomto směru rozumět, než kdy dřív. Jenže tu potřebu stále máme, já snad žiji jen pro ni, uspokojit ji, tu touhu, vyprázdnit se, všem to říct, napsat to na kus papíru. Říkám tomu blití do prázdného bílého prostoru…

Ta nejistota toho co bude dál mě k něčemu táhne. Dostal jsem konečně vlastní a hlavně stálý sloupek v naší regionální Sedmičce s názvem Kluby. Kdo jiný by to měl dělat, kdo jiný každý víkend vymetá všechny koncerty, kdo jiný o tom pak napíše. Ale mířím dál, MF DNES, proč tam? Jak oni sami píšou, mají vlastní metro. Tedy tím myslím celou Mafru. Ale to neznamená, že u webu nezůstanu, vlastně vůbec nevím co bude. Je tu i ta varianta co se mi taky docela zamlouvá a to jít zpátky na školu. Pak ta nejvíc složitá, ale nadruhou stranu lákavá - směr London… Dva měsíce jsou ale ještě dlouhá doba a vlastně je i možné že ten stav co je teď, bude pasé. Jenže už to hrotím, to jsem já, změny mám rád…

Byl jsem po dlouhé době ve zkušebně, ty pocity tam a vůbec, líbilo se mi to, když to půjde, šlápnu na to mnohem víc. To proto, že mě ta umělecká tvorba poslední dobou bere mnohem víc, než nějaká kariéra a mnohem víc mě zas berou myšlenky lidí, kéž bych jen mohl sedět a poslouchat je, zapisovat, být neviditelný, nikomu nic neříkat a jen odevzdávat to co jsem napsal. Jenže to jsou sny, to zas přejde. Ale dost si to užiji na tom středečním vyhlášení výsledků té literární soutěže. Po mém boku bude Lea, která se kvůli tomu speciálně oblékne. Och můj bože, ten den vypnu. Ráno stejně jdu za jedním známým na jakýsi pohovor ohledně nějakého psaní na web, pak vypnu a budu už jen vnímat to co vnímám jen v noci a je naprosto jedno jak dopadnu…

Je totiž naprosto jedno co bude dál, nějak se o sebe postarám jako doposud, nebojím se života…

-----------------------------------

Pokud někdy cítil někoho jako blízkou osobu, potom díky společnému pocitu ze světa. „My máme sílu přiznat si, že je to všechno v prdeli.“

Sen: řídil jsem armádní nákladní transportér, stěhoval jsem se do pouště a miloval jsem Arabskou ženu.

Mohl by o tom podivném večeru sepsat hned několik A4 papíru, ale už jen z toho principu že by mohl, to neudělá.

dvdexpress.cz => hledání => "Dejte pozor na diakritiku - počítače s naším českým pravopisem válčí stejně jako lidi."

Karlovarský deník: Za posledních třicet let zemřelo nejvíce novinářů, London hlásí 70 úmrtí.

Maminka mu vždy tvrdila, že spěje do kriminálu, proto se tam nechal zaměstnat.

Zvracení na bílé prázdné místo - tedy psaní...

Vážně nikdy neviděl naprosto celý hokejový zápas. Šel tedy za nimi, i když měl hodně práce, aby se na ten hokej podíval a konečně si to mohl odškrtnout z toho seznamu věcí, kam si zapisuje co ještě nikdy neudělal.

Snažit se o komunikaci s někým kdo sleduje olympijský hokej je stejně beznadějné, jako mluvit na někoho kdo sleduje Ordinaci v růžové zahradě.

Experimental-hardcore je jen zástěrka...

Otevřená debata: Říká se "Eva hodila granat do atomové elektrárny" nebo "Emil hodil granát do atomové elektrárny"? - proč to každý říká jinak? Protože jeden je na holky a ten druhý na kluky.

Doporučená hudba ->

Úplné zobrazení článku > >